Kuřecí vývar...

Zvláštní titulek, že? A přitom je pointa tak prostá... Poprvé jsem vařila kuřecí vývar... :D

A nevařila jsem podobně jako blbá blondýna (tímto se omlouvám všem těm chytrým), nemusíte se bát.

Ti, kdo mě znají, ví dobře, že na polévky moc nejsem, respektive je vážně nejím... To už musí být opravdu výborná konstelace hvězd, abych to snědla... 

ALE na víkend za mnou přijela kamarádka a protože vím, že ona polévky jí a svým nechutenstvím bych jí rozhodila režim (ona by to přežila, ale jako argument dobrý), rozhodla jsem, že polévku přes veškerý odpor zkusím uvařit... 
Navíc, ne vždy budu třeba moct vařit jen to, co chutná mně, takže bych měla být schopná uvařit i něco pro mě nejedlého...

        
Nejvější horor byl koupit maso. Že chci vařit kuřecí vývar, to mi bylo jasné, ale z představy, co všechno se do takové polévky dává, se mi mírně udělalo nevolno... Milý pan řezník mě mile překvapil, podal mi přes pult obří kuřecí stehno a bylo to. 
         
Jenže vzhledem k tomu, že nebohé stehno bylo pouze v igelitovém sáčku, pokaždé když jsem byla nucena něco hledat v tašce (a to dělám téměř neustále), pokaždé jsem se dotkla toho studeného kusu kuřete a bylo mi mírně mdlo...
Další postup mě trochu uklidnil, přece jen omýt maso, očistit zeleninu a všechno to naházet do hrnce, není zase tak těžká činnost. :)

Když mi polévka pěkně klokotala v hrnci, rozhodla jsem se udělat vlastní drobení do

polévky, čili zavářku. Když už něco dělám, tak pořádně, že... S výsledkem jsem byla vcelku spokojená.

Abych to shrnula, po více než dvou hodinách jsem na svět přivedla polévku, která podle posouzení byla dobrá. 
Na první pokus jsem byla víc než spokojená a dokázala jsem si, že i když existují věci, kterým se vyhýbám, jsem schopná se s nimi vypořádat a pro tu chvíli jsem byla vítěz. :)

Smutné ovšem je, že ač polévku, kterou jsem vařila poprvé, jsem udělala správně, můj kynutý koláč se švestkami mi nevykynul a místo něj jsem podávala jakousi spláclou sušenku... A to bývám na své pekařské umění celkem pyšná...